Se- Amira Ayen

18. září 2013 v 17:57 | Thome |  Postavy
Jméno postavy: Amira Ayen
Věk: 19 let
Klan: Seneko
Bývalé postavení: Bojovnice
Důvod vyhoštění: Žhářství
Datum vyhoštění: 17. září 2647
Gang: nemá
Momentální postavení: vyhnanec
Schopnosti: nemá
Bod bolesti: levý bok

Povaha:
Zpočátku působí Amira chladně a tiše, je to ten typ, který odpovídá zřídkakdy a spíš jen naslouchá ostatním. Je převážně nekonfliktní a boje, nebo hádky nevyhledává, je to docela dobrý ignorant a je jen málo věcí, které ji dokážou opravdu rozčílit. Ovšem pokud setrváte a nezavrhnete ji, objeví se vám úplně jiná dívka, dívka neskutečným způsobem upovídaná, usměvavá, veselá a milá. Dívka která při vás bude vždy věrně stát a podporovat vás ve vašich činech a bude-li to třeba, položí za vás svůj život a bude vás bránit do samotného konce. Amira vyniká především svou výdrží, která dominuje nad jejími ostatními schopnostmi. Je to hrdá a odvážná dívka, která nikdy nejde s hlavou svěšenou a nikdy se nezabývá nepřízní okolí a nehledí na minulost. Nemá problém nést zodpovědnost za své činy. Nenávidí když ze sebe někdo dělá neustále chudinku a nebo musí na všechny se vším machrovat, tehdy se Amira přestává ovládat a dává volný průchod vzteku.

Příběh:
Ozařovala ji rudá zář plamenů, které se dotýkaly samotného nebe, chtěla se rozeběhnout dovnitř, ale někdo ji chytil a pevně ji svíral ve svém náručí, marně se mu snažila vyrvat z pevného sevření, vrtěla sebou a kopala do všech stran "Mami! Tati!" křičela nešťastně a po tvářích jí stékaly slzy "Nech mě!" křikla na osobu, jež ji držela v silném objetí "Když tam půjdeš, umřeš taky!" řekl mladý muž odhodlaně, ale ona se nehodlala jen tak vzdát "To ne, já je tam nenechám!" křičela a muž ji okřikl "Amiro! Jsi ještě malá, nic tam nezmůžeš, už jim není pomoci!" řekl a ona se rozbrečela ještě víc "Mami! Tati! Nenechávejte mě tady! Prosím, neopouštějte mě!" křičela za nimi a onen muž ji zvedl do vzduchu a vzal si ji do náručí a poté s ní utíkal co nejrychleji pryč "Lucasi, jak tam můžeš tatínka jen tak nechat? Je to tvůj kamarád!" řekla Amira zoufale, snažíc se přesvědčit Lucase k návratu "Vím co je teď pro všechny nejlepší..." řekl tiše a rudá zář se postupně ztrácela z dohledu "Maminko... Tatínku... Ne..." vydechla nakonec.
Slavila své patnácté narozeniny, již to bylo deset let od doby, kdy její rodiče zemřeli, smutek se postupem času měnil ve vztek, vztek tak velký, že ji zcela pohltil a jediný důvod, proč nyní žila byla pomsta rodičů. Zatím vyrůstala u Lucase, který se o ni tu dlouhou dobu staral a vlastně jí nahradil její rodiče, již mu nedávala za vinu, že odtamtud utekl, chápala, že se ji snažil zachránit. Aby vyplnila tu prázdnotu ve svém srdci a nemusela myslet na smrt svých rodičů, začala se věnovat lukostřelbě, její začátky nebyly nějak zvlášť světoborné, ale pomalu se začala zlepšovat, pilně trénovala den co den a snažila se stále zdokonalovat ve svých schopnostech. Když se již cítila silná a připravená vrátit úder, musela se vrátit k onomu osudnému dni, musela zjistit kdo zapálil jejich dům a jaký k tomu měl důvod. Vydala se pro radu k Lucasovi, nalezla ho ve světnici, Lucas byl jejímu otci nejbližší, tušila, že on bude něco vědět o smrti jejích rodičů a začala se ho vyptávat "Na co to chceš vědět?" zeptal se jí a nespokojeně se zamračil "Chci vědět, kdo jim to udělal, i kdyby už ti lidé byli mrtví, chci znát jejich jména!" naléhala na něm, chvíli jej musela přemlouvat, ale poté konečně promluvil "Tví rodiče předváděli zločince k soudu, což asi víš, nepřátele si nadělali ze stoupenců zločinců, které předvedli k soudu, ale těch bylo docela dost, může trvat věčnost, než narazíš na ty správné lidi." řekl Lucas pochybovačně, Amira zavrtěla hlavou "To mi je jedno..." poté se protáhla a zamířila ke dveřím "Lucasi?" upřel na ni pohled "Ano?" chvíli mlčela, nemohla se přimět k odpovědi "Dnes se domů asi nevrátím..." řekla v místnosti se rozhostilo ticho, vyšla z místnosti a šla si pro svůj luk, náhle ji někdo chytil za rameno "Počkej Amiro..." řekl a ona rázně odpověděla "Nepřemlouvej mě, abych tu zůstávala, já-" nestihla doříct větu a Lucas jí skočil do řeči "Nechci tě přemlouvat, abys zůstávala se mnou, jen chi, aby sis vzala tohle..." řekl a dal jí do rukou luk, byl lehký a do jejích dlaní, jakoby přesně pasoval "Toto je luk po tvé matce..." řekl Lucas a poté se na ni smutně usmál "Doufám, že najdeš to co hledáš..." řekl a ona jen sklopila zrak "Děkuji..." řekla po chvíli a poté se k němu otočila zády "A sbohem..." řekla a poté vyrazila svižným tempem vpřed s cílem vystopovat vrahy jejích rodičů.
Po půl roce marného hledání se to již snažila vzdát,poštěstilo se jí, až když v hospodě narazila na muže, který znal odpovědi na její otázky "Doufám, že počítáš s tím, že to nebude zadarmo!" řekl se smíchem a poté dodal "Mám již špatnou paměť, nemůžu si to úplně vybavit, ale možná, že by se našlo pár věcí, které by mi pomohli rozpomenout se!" řekl a ona si povzdechla "Co chceš?" zeptala se suše "Chci, aby ses svlékla!" řekl a nastalo krátké ticho "Fajn, ale nejdřív vyklop co víš!" radostně se zašklebil a poté spustil "Jejich dům prý podpálil Tenris a jeho stoupenci, to byl bratr odsouzeného Miriase, měli spolu prej velký plány na to jak ovládnout tuto zemi, ale Ayenovi jim to překazili..." řekl a poté se ušklíbl "Myslím si dobře, že Ayenovi jsou po smrti... Konečně nám nikdo nebude stát v cestě!" pravil a poté se hlasitě zasmál, tiše si odfrkla a on připoměl "A teď tvá část dohody..." spražila ho pohledem "Tak pojď." řekla nakonec a poté s ním zašla kousek dál za hospodu do lesa, poté se na něj ledově podívala "Nepotřebuji tě, už vím, co jsem potřebovala a zapamatuj si mé jméno, ať víš, kdo tě zabil, mé jméno je Amira Ayen." řekla a poté co vzala šíp, kterým nakonec zasáhla jeho srdce, se vydala po stopách onoho Tenrise "Muž, který mi zabil rodiče..." řekla si pro sebe tiše.
Hledání Tenrise nebylo zdaleka tak lehké, jak očekávala, Tenris byl mistrem převleků a dost často měnil svá stanoviště, proto ho ještě nikdo neudal k soudu, vždy když šlo do tuhých, změnil jméno a stanoviště a prostě začal od znova, k jejímu štěstí pořádal pravidelné srazy, čímž jí značně ušetřil práci v dohledávání ostatních viníků a jí tedy jen stačilo vyčkat na další sraz, ke kterému se schylovalo dnešní večer. Ona se pohodlně usadila v koruně stromu, který se nacházel v blízkosti vchodu do sídla a do ruky si připravila křesadlo "Budete trpět..." špitla tiše a vyčkala na okamžik, kdy se dveře zavřely a zamkli je na dva západy, vražedně se usmála, vyčkávala asi třicet minut a poté zapálila první šíp, kterým zasáhla střechu, dalším šípem zasáhla dveře a třetím ohnivým šípem střelila do místnosti, kde se konal sraz. Poté náhodně střílela planoucí šípy na honosné doupě zlodějů, jež se utápělo v plamenech. Někteří zločinci vyskakovali z oken a snažili se utéct svému osudu, ale takové stejně sestřelila. Zdálo se, že vše vychází podlé plánů, náhle však pocítila palčivou bolest v levém rameni "Zasáhli mě?" nechápala a hledala původce šípu, náhle proti ní letěl další, vyhnula se mu jen o fous, ale ani přesto nebyla schopna postřehnout, kdo po ní střílí, poté co vystřelil proti ní další šíp, vystřelila ona téměř současně směrem odkud letěl šíp protivníka, v mžiku seskočila ze svého úkrytu a snažila se objevit střelce, poté vystřelil další šíp, opět ji minul jen o pár centimetrů. Náhle spatřila osobu, jež se skrývala ve stínu planoucího domu, pomalu postupovala vpřed, zanedlouho jí viděla do tváře, v ten okamžik se jí zatajil dech, nevěřícně sledovala muže stojícího před ní "Lucasi..." vydechla nakonec a snažila se uklidnit "To ty jsi..." po tváři mu přejel pobavený úsměv "Neříkají ti náhodou blesku?" zeptal se výsměšně a poté se znuděně protáhl "Věděl jsem, že nebudu litovat, když tě nechám žít, měla jsi talent, ale tohle jsem opravdu nečekal." řekl a poté se na ni mile usmál a řekl "Přidej se k nám... Už stejnak nemáš na výběr, vyženou tě." Amira na něj stále nevěřícně hleděla "Já..." nadechla se, ale poté zavrtěla hlavou "Nechápu..." řekla nakonec zoufale a sledovala Lucase "Jak jsi jen mohl?!" vykřikla na něj žalostně "Jak?!" oštěkl ji podrážděně "Myslíš si, že se mi líbilo sledovat tu vaši vysmátou famílii?! Sledovat jak jste šťastní, ale já nejsem?" křičel a on se poté jen tiše zasmál "Ten pocit, když jsem tě viděl topit se v slzách a viděl je umírat... Ten pocit byl k nezaplacení..." řekl a ona pevně stiskla luk "Věřila jsem ti... Kdybych tehdy jen věděla, jakou chybu jsem udělala..." řekla a pak ho spražila ledovým pohledem "Zemři!" vykřikla na něj a nesmírnou rychlostí po něm vystřelila šíp, zasáhla jej do stehna, bolestně vykřikl, již měla připravený další šíp, vystřelila a sledovala jak se jeho bezvládné tělo kácí k zemi, v tentýž okamžik jí projela palčivá bolest hrudníkem, zatemnilo se jí před očima a poté padla k zemi. Když se poté probrala vláčeli ji k soudu, byla odsouzena k pobytu na ostrově vyhnanství, ale to jí bylo jedno, její pomsta byla vykonána a to pro ni bylo to hlavní.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama